Prosinec 15, 2009
Kdyby měl život soundtrack I: Edward Shearmur – K-PAX
Co dělá dobré filmy skvělými? Často herecké výkony, režie, střih, zvláštní efekty… A velice často je to hudba. Dobrá práce s hudbou navodí napětí i na nákupu nektarinkového nektaru. Potíž je v tom, že život hudbu většinou nemá. Stejně jako nemá další filmařské techniky – máme jen jedinou kameru, nemůžeme stříhat, přetáčet ani užívat dablérů. Hudba je ale jednou z nejsnáze doplnitelných filmových fint. A pro začátek můžeme coby soundtrack použít skvělou hudbu Edwarda Shearmura z filmu K-PAX.
Tak třeba k cestě metrem či jiným prostředkem městské hromadné dopravy si stačí do smyčky pustit Taxi Ride. Rázem se z nudné půlhodiny mezi několika desítkami otrávených a nabručených cestujících stane dramatická a svižně ubíhající událost. Pusťe hudbu tak nahlas, aby přehlušila většinu zvuků okolí, opusťte své hmotné tělo a staňte se filmovou kamerou – pozorujte nastupující a vystupující pasažéry, jejich drobné či uspěchané konverzace, opozdilce dobíhající zavírající se dveře… A nezapomeňte na své stanici zase vystoupit.
Když si chcete vyjít na rozkošnou procházku křišťálovým zimním ránem a zoufale hledáte skladbu, zkuste Good Morning Bess či Bluebird. Obě v sobě skrývají tu chladivou krásu čerstvě napadaného sněhu a průzračného vzduchu. Vyberte si mezi nimi podle rychlosti, jakou chcete chodit – Bluebird vás malinko popožene, Bess vás nikam hnát nebude.
Možná vás chytá melancholie křížená s nostalgií? Pro hudební podkres takové melantalgie můžete použít New Mexico. I z lehounké vánoční nostalgie může taková hudba udělat dramatický flashback. Možná zjistíte, že se vám najednou vaše vzpomínky zdají o mnoho napínavější. Až je budete někomu vyprávět, nezapomeňte k nim skladbu nenápadně pustit.
Existuje ale i spousta situací, kdy Edward Shearmur stačit nebude. Naštěstí máme širokou škálu hudb. Nebo hudeb. Na každého se dostane!
Prosinec 5, 2009
Nejlepší dárek všech dob!
Dobře, vzhledem k tomu, že nevidím nijak zvlášť dobře do budoucnosti, je asi na místě upřesnit, že se jedná o nejlepší dárek všech dob minulých. A vzhledem k tomu, že nemám zas tak dobré znalosti minulosti a nejsem tak úplně vševědoucí, dalo by se namítat, že ani minulých ne. Ale jen počkejte, než ho uvidíte, a budete se mnou dozajista souhlasit!
Nikdy dřív pro mě nebylo tak snadné vyčíslit lásku, ale do tohohle jsem se prostě ihned zamiloval.
Je to rozkošný obří (asi dvacet palců neboli půl metru vysoký!) plyšový Tyranosaurus Rex, zvaný také T-Rex, z Dinosauřích komiksů! Stojí neuvěřitelných 39 dolarů (plus poštovné) a je tak neskutečné nádherně rozkošně roztomilý, že když jsem ho poprvé viděl, jediné, co jsem ze sebe v první minutě dostal, bylo zamilované povzdechnutí.
A tak vím, že láska na první pohled existuje.
P.S.: Kdyby se na mém blogu našel nějaký zatoulaný milionář s nutkavou potřebou dávat lidem obří plyšové dinosaury, ať mi nechá komentář a já se mu ozvu s poštovní adresou!
Listopad 30, 2009
Investigatíva na druhou
Čtyři lidé, pocházející ze čtyř různých míst této republiky, se vydali do zapadlé vesničky kdesi na královéhradecku, aby se tam pokusili udělat díru do světa investigativní žurnalistiky. I tak by se dala popsat naše dnešní hrdinská výprava za šokujícími odhaleními. Pro ochranu zúčastněných je článek cenzurován.
Z Prahy jsme vyrazili jen ve třech. Naším startovním bodem byla <zastávka metra>. Nalodili jsme se do <barevného> korábu a vyrazili směrem na východ. Neslibovali jsme si mnoho. A přeci byla naše očekávání nadhodnocená.
Na <několikátém> kilometru dálnice jsme nabrali posledního člena našeho výsadkového týmu. Pro nešťastné okolnosti jsme nemohli vyrazit v plném počtu pěti pisálků, ale věřili jsme, že nebudeme potřebovat významnou početní převahu. Však co by se nám také mohlo stát?
Navigaci do bohem zapomenuté vísky <na královéhradecku> jsme zvládli jen s několika menšími zadrhnutími. Již několik kilometrů před ní jako by nám příroda chtěla ukázat, že se nás nebojí. Obklopil nás hustý les, na jedné straně stráň, na druhé straně strž a úzká silnice se klikatila přesně na rozhraní a my s ní. Obloha, která ještě v hlavním městě slibovala slunečné počasí letošního roztodivného podzimu, se zakabonila a rozlámané stromy v okolních lesích jako by vysílaly jasnou zprávu, že může být i hůř.
Ještě u cedule na okraji vsi jsme hýřili optimismem. Ten nás záhy opustil, následován jakýmikoliv zbytky tepla v našich tělech. Sotva jsme vystoupili z vozu, naše kosti dohladka okousal ledový vítr a naše už tak napjaté nervy rozehrálo okolní nepřirozené ticho.
Rozdělili jsme se, prozkoumali jsme terén a pozeptali jsme se místních obyvatel, kde bychom mohli najít pana <jak jen se jmenoval>, a ačkoliv jsme se dozvěděli, kde najdeme jeho stavení, o jeho postavení v obci naši respondenti s šibalskými úsměvy mlčeli. Restaurace byla uzavřená a jediné další venkovské semeniště fám, prodejna smíšeného zboží, taktéž.
Když průzkum obce nepřinesl průlom, nezbylo než zaútočit frontálně. Vydali jsme se k domu číslo popisné <tak akorát>, na samém okraji vsi. Cestou nás vyplašila dvě stáda <vysoké zvěře> v <zařízení určeném k chovu vysoké zvěře> a nepřátelským <vyluzováním zvuků> nás přivítal <čtyřnohý přítel člověka>, který je měl hlídat. <Příslušnice čeledi felidae> se k nám chovala o poznání přátelštěji, ale brzy jsme zjistili, že než o vzájemné sympatie jde spíše o čísi nenaplněné bříško.
Ani v posledních dvou domech před domem D jsme nepochodili, a tak nezbylo, než se vydat tak říkajíc do „jámy lvové“. Usoudili jsme však, že v počtu čtyř rádobynovinářů budeme spíše než Woodwarda s Bernsteinem připomínat Bubíka, Dulíka, Kulíka a Kačku a proto jsme demokratickou volbou poslali dva z našeho středu, aby reprezentovali nás všechny v této klíčové chvíli.
Naši zvolení zástupci se se svým nelehkým údělem vypořádali se ctí, leč nepřístupnost pana <investigovaného> a jeho očividná opovržlivost naším (žurnalistickým) plemenem však rozhovor zkrátily na minimum.
Neopouštěli jsme <obec> s prázdnýma rukama. Je pravda, že nám ubylo sušenek i připraveného pití, za to jsme si ale odváželi cennou první zkušenost s prací v terénu. Vím přesně, že balení sušenek mne stálo 17 korun a 90 haléřů (tedy vlastně 18 korun). A cennou první zkušenost bych zhodnotil přinejmenším na 18 korun a 90 haléřů. Naše výprava tedy skončila v černých číslech a nelze ji tedy označit za neúspěšnou.
Ah. Zapomněl jsem připočíst náklady na benzín. Zdá se, že jsme čtyři kila v minusu. No nic…
Listopad 29, 2009
Mléko nebo citron? Feynmanovi oboje!
Generalizace jsou zlo*. Až vám příště bude někdo chtít namluvit, že vědci jsou nudní, usmějte se a odpovězte jedním jménem: Richard P. Feynman. Jistě, mohli byste zkusit kontrovat Einsteinem, ale mám pocit, že Feynman je ještě o kousek vyšší karta. Navíc ho zná méně lidí, takže s trochou štěstí vyvedete oponenta z rovnováhy a přinutíte ho k otázce: „A to je kdo?“
Můžete na tuhle otázku odpovědět třeba otázkou: „Kolik znáš laureátů Nobelovy ceny za fyziku, kteří hrají na bubny, jsou vášnivými malíři, rádi navštěvují bary s obsluhou nahoře bez, páčí zámky a otevírají sejfy a studují mayské hieroglyfy?“
Je zajímavé, co všechno se dá stihnout vedle teoretické fyziky. Když Feynman za druhé světové války pracoval na projektu Manhattan, z nedostatku oficiální zábavy si našel dva koníčky – bubnování a otevírání zámků. Bubnoval tak dobře, že si ho jednou spletli s indiánem. A otevírání zámků? Snažil se jim ukázat, že zdaleka nejsou dostatečně bezpečné. Místo toho se stal neoficiálním zámečníkem, kterého povolávali, když si zapomněli klíče.
Když ho lákala Latinská Amerika, začal se učit španělsky. Pak zjistil, že pojede přednášet do Brazílie, a přeučil se na portugalštinu. Tam ho natolik zaujala samba, že se stal členem místní skupinky muzikantů, naučil se hrát na frigideiru, se svou skupinkou se stal členem mnohem větší skupiny a s ní se pak zúčastnil opravdového karnevalu. To není špatné na bílého Američana, že?
Díky svému talentu jasně a srozumitelně vysvětlovat i komplikované fyzikální problémy se stal popularizátorem fyziky a tak trochu celebritou. Nobelova cena, kterou dostal v roce 1965, tomu velice pomohla. I díky tomu byl například členem komise vyšetřující havárii raketoplánu Challenger.
Úžasný je příběh, který o něm vyprávěl Michael Scott, první CEO Apple Computers: „Bylo nás tam 183 prváků, a od tři patra vysokého stropu visela až k podlaze na provaze bowlingová koule. Feynman vešel, beze slova ji vzal a postavil se ke zdi s koulí přitisknutou k nosu. Pustil ji, ona se zhoupla 20 metrů přes celou místnost a nazpátek – a zastavila se přirozeně těsně před jeho obličejem. Chytil ji, přistoupil k nám a řekl: „Chtěl jsem vám ukázat, že věřím tomu, co vás tu teď budu dva roky učit.“"
Je fascinující, jak dokázal projít životem a celou dobu, od dětství až do smrti, si uchovávat přistup vědce. Když jako malý kluk rozebíral rozbitá rádia, studoval, jak fungují a co je v nich špatně, a pokoušel se je spravit, přistupoval k tomu systematicky a rozumně. A zdá se, že úplně stejně přistupoval i ke své smrti – jeho poslední zaznamenaná slova jsou „Nechtěl bych umřít dvakrát. Je to tak nudné.“
Každopádně. Jeho kniha „Surely You’re Joking, Mr. Feynman!“ (v češtině přeloženo jako „To snad nemyslíte vážně!“, případně s dodatkem „, pane Feynmane!“, ale podle mě spíš „Zajisté žertujete, pane Feynmane!“) rozhodně stojí za přečtení – není to žádné suché mentorování zasloužilého pedagoga, není to nesrozumitelné brblání geniálního fyzika a není to ani (jenom) ztřeštěné vypravování potrhlého kluka. A to přesto, že Feynman bezesporu všemi třemi byl.
P.S.: Titulek tohoto článku pochází z titulu knihy. Totiž větu „Zajisté žertujete, pane Feynmane!“ pronesla jistá paní na Princetonu, když jí Feynman v odpovědi na otázku, zda si dá do čaje mléko či citron, řekl: „Dám si oboje, děkuji.“
______________________
* ale ne všechny, samozřejmě!
Listopad 28, 2009
… tolik Lexe Luthora
Bylo by fér mluvit o Supermanovi a vynechat při tom jeho úhlavního nepřítele Lexe Luthora? Myslím si, že rozhodně nebylo. Už proto, že jak ikonický je Superman coby hrdina, tak ikonický je Lex Luthor jako padouch. Jeho pronikavý intelekt, megalománie a posedlost zničením Supermana jsou legendární.
V Reevovských Supermanech je bohužel Lex Luthor trochu otloukánek. Sice ho hraje (a vůbec ne špatně) Gene Hackman, ale Lex je spíše parodií na padoucha než opravdu děsivým nepřítelem. Obklopuje se naprostými idioty a zdá se být zázrakem, že jeho plány končí neúspěchem až na konci filmu. V prvním díle se chystá potopit do moře půlku Californie a skoro se mu to povede, nebýt Supermanova cestování časem a spousty kroucení hlavou na straně diváků. V druhém díle zase pro tvůrčí neshody (či co) skoro není, a když je, tak se (naprosto nelogicky) snaží vetřít do přízně tří zloduchů, a to i potom, co ho pro „zbytečnost“ málem zavraždí…
Hackmana nahradil v remaku z roku 2006 brilantní Kevin Spacey. Posedlost pozemkovými podvody mu zůstala, jen o poznání narostla. Byl navíc o něco méně karikaturou a divák snáze uvěřil, že je opravdu tak geniální a nebezpečný, jak se z reakcí ostatních postav zdá. Volbu spolupracovníků o malinko vylepšil, ale stejně mám pocit, že mu něco chybělo. Kromě vlasů, pochopitelně.
V seriálech se Luthorům daří o něco lépe.
Lois & Clark přinesli Lexe Luthora (hrál ho tu John Shea) jako nejbohatšího podnikatele Metropolis (a možná i světa). Vlivný, oblíbený, nedotknutelný Luthor pro rozšíření svého vlivu a bohatství udělá cokoliv a obětuje kohokoliv. A v tom mu Superman překáží. Jejich vztah je na ostří nože už od začátku – Superman dobře ví, co je Luthor zač, ale nemá na to žádné důkazy. Dokonce se Luthorovi podaří na nějakou chvíli přebrat Supermanovi i Lois Lane. A tak ačkoliv jsou stále jeho pohnutky trochu záhadné, je tu Supermanovi po dlouhou dobu dost zdatným soupeřem a o to silnější je jeho nevyhnutelný pád. A ještě něco – má vlasy.
Smallville s oblibou převrací všechny možné zavedené aspekty Supermanovského světa, a na Lexovi je to tu ohromně znát. Lex Luthor je tu jen o pár let starší než Clark Kent, je synem mocného a bohatého podnikatele Lionela Luthora, a je nějakou dobu Clarkovým nejlepším přítelem. Jeho posedlost Clarkovým tajemstvím, snaha překonat vlastního otce a konec konců i drsná výchova z něj ale brzy udělají záporného hrdinu se vším všudy.
Důvod, proč mi seriáloví Luthorové přijdou zajímavější a „lepší“ je prostě ten, že jsou mnohem lépe propracovaní. Je to trochu logické, protože k tomu mají mnohonásobně víc prostoru.
Stejně ale nemůžu přestat kroutit hlavou. Jedno totiž mají společné – snahu zničit Supermana. Tomu jsou schopní obětovat ve výsledku naprosto všechno. Hrají vabank – a vzhledem ke svému postavení sázejí miliardy dolarů. Nikdy jsem nedokázal přesně pochopit, proč to všechno dělají.
Možná je to ale tak, že když už se někdo dostane tak vysoko, má k tomu určité předpoklady, až chorobnou ctižádost. Luthorové vidí Supermana jako jediného soupeře, který je jich hoden. A v jejich světě, existuje-li takový soupeř, musí být poražen. Na ničem jiném pak nezáleží.
Mohli se už za ta léta poučit…
Listopad 27, 2009
Kolik tváří Supermana…
Jediná postava, a v kolika proměnách… Jistě, něco podobného se stane leckomu. Historické osobnosti, například, mohou být zobrazovány z tolika úhlů, kolik bylo v příslušném období významných hráčů na politickém poli. A antičtí hrdinové svádějí k interpretacím úplně stejně. Ale Superman? Mimozemšťan z planety Krypton, vlastním jménem Kal-El, vyslaný na planetu Zemi coby poslední žijící člen slavné civilizace, aby zde sloužil jako symbol pravdy, spravedlnosti a amerického stylu. A přece…
Neznám Supermana z komiksů – a myslím, že opravdu dobře ho z komiksů znají jen skalní fanoušci. Za nějakých sedmdesát let totiž i v komiksech prošel tolika různými etapami, že je zarážející, že se stále ještě jmenuje stejně. Znám Supermana jen z obrazovky či plátna. A i tady je pokaždé jiný.
Nejklasičtějším Supermanem je (a asi i vždycky bude) pro mě ten v podání Christophera Reeva. Reeve dokázal ztvárnit perfektně jeho nadlidskou sílu, jak tu fyzickou, tak tu osobnostní. Přesto ale dokázal nádherně zahrát i Supermanovo alter ego, Clarka Kenta. Uhlazeného a uťápnutého reportéra, který je slušnost sama a nedokáže projít přes místnost, aniž by o něco nezakopnul, něco neshodil nebo do někoho nevrazil. Hrbí se, mluví vysokým, koktavým hláskem, a pro většinu lidí je jen náhodou docela podobný Supermanovi. Jak by ale někdo takový mohl být Superman? Bláznovství. A přitom mu stačí, aby si sundal brýle, narovnal se, vypnul hruď, a každému na dohled je rázem jasné, s kým mají tu čest. Když se Superman v roce 2006 vrátil, novým představitelem hrdiny se stal Brandon Routh. A myslím, že se té nevděčné role zhostil opravdu dobře, v čemž mu nemalou měrou pomohly i nové, hezčí speciální efekty. Reeve pro mě ale vždycky Supermanem zůstane, už proto, že byl první.
Kromě filmů se ale Kal-El objevil i v televizi. V seriálu Lois & Clark: The New Adventures of Superman ho hrál Dean Cain. Tvůrci tohohle seriálu na to šli z druhé strany, jak už nakonec název napovídá. Nezajímal je ani tolik Superman, jako trojúhelník mezi Lois Lane, Clarkem Kentem a poletujícím superhrdinou. Clark Kent tu nebyl tak neschopný a nanicovatý, ale byl to docela sympatický reportér, schopný a spolehlivý. Supermana vytvořil proto, aby mohl pomáhat lidem a přitom pořád zůstat Clarkem Kentem.
Pak je tady Smallville. Ten se zajímá o to, jak vlastně Superman v malém městečku uprostřed Kansasu vyrostl a „vznikl“. A po osmi sériích pořád ještě nic. Clark sice zachraňuje, ale pořád ještě ani zdaleka nepřipomíná létajícího muže v modrém Spandexu a červené pláštěnce. Už proto, že nelétá. Zato umí zatraceně dobře skákat. Aby se přiblížil modernímu drsnému publiku, je i tenhle seriál mnohem drsnější a temnější (přinejmenším posledních pár sezón). Jestli je to dobře, není snadné říct. Superman ve Smallvillu neexistuje – místo toho se mu říká „Blur“, od jediné existující fotografie, kde byla jen modročervená šmouha. Kdo ví, kdy se ho dočkáme. Nebo jestli vůbec.
Docela doufám, že se ještě dočkáme dalších ztvárnění. Rozhodně se těším, až se konečně objeví Smallvillovská podoba Supermana, a rád bych viděl i další pokračování filmových Supermanů. Kde se vlastně courají? Sem s nimi!
Říjen 9, 2009
Američtí bohové
Podle čeho si vybíráte knihy, které čtete? Já osobně skoro vždycky podle doporučení. Občas je to doporučení osobní, kdy se dozvím, že nějaká osoba mně blízká četla nějakou opravdu dobrou knihu, a tak ji zkusím taky, protože s osobou mně blízkou máme občas i podobný vkus. Anebo je to doporučení nepřímé, kdy je mi autor doporučen nějakým jiným autorem.
K Neilu Gaimanovi jsem přišel… No, těžko říct. Pravděpodobně u knihy Scotta McClouda Jak rozumět komiksu. A dost možná byl drápkem uchycený od doby, kdy jsem se o něm dozvěděl, že napsal knihu společně s Terry Pratchettem (Good Omens neboli Dobrá znamení, kterou (která?) jsem ale ještě nečetl). Začal jsem prvním dílem jeho Sandmana, pokračoval jsem biografií Douglase Adamse, a dostal jsem se sem. K Americkým bohům.
Odrazují mě knihy, které jsou delší než čtyři sta stran. Je to možná pozůstatek z dob povinné gymnaziální četby, kdy knihy silnější představovaly větší překážku než ty slabší. Pravdou je, že jsem tehdy velmi rovnostářsky ignoroval povinnou četbu všech velikostí i tlouštěk, ovšem mám za to, že ty silnější jsem přehlížel o něco intenzivněji. Američtí bohové překračují šestisetstránkovou hranici a skoro jsem je kvůli tomu vrátil do regálu. Není to mou zásluhou, že jsem to neudělal. A ačkoliv stále v koutku duše trvám na tom, že silné knihy jsou prostě o něco podezřelejší, budu muset svá měřítka přehodnotit.
Dobré knihy mají jednu mizernou vlastnost, podle které je docela spolehlivě poznáte. Nedají se přesně popsat, aniž byste budoucím čtenářům pokazili některá překvapení. Už vyzrazení zápletky by v případě Amerických bohů mohlo čtenáři sebrat překvapení z prvních dvaceti stran. A víme, že první dojmy jsou kritické. Zkusím se držet obecnějšího popisu.
Američtí bohové jsou skvělá kniha. Komplikovaná, velmi složitě stavěná, místy až hraničící s nepřehledností, ale nikdy tu hranici nepřekračuje. Vypráví o amerických bozích (jak už název napovídá), o bozích, které si do Ameriky přivezly houfy imigrantů ze všech koutů světa. O bozích, kteří zapomenutí svými uctívači živoří na pokraji společnosti, křečovitě svírajíce své zoufalé existence, uvědomujíce si až příliš dobře, že zemřou-li, zmizí ze světa nadobro. A mezi tyto bohy pronikne proti své vůli hlavní hrdina, i když o tom zprvu nemá ani ponětí. A to je jen začátek.
Je to tak poutavá kniha, že jsem ji zhltnul během čtyř dnů a připadám si teď tak trochu okraden. Mohla být klidně ještě delší.
Říjen 6, 2009
Schodištní hitparáda
Tady je nejaktuálnější hitparáda deseti věcí, které opravdu není vhodné, životu bezpečné ani esteticky pohledné dělat na schodištích všech možných druhů při snaze o jejich zlezení:
10. – Motat se *
9. – Padat *
8. – Lyžovat
7. – Učit se esperanto
6. – Vysvětlovat psovi lineární algebru
5. – Hádat se o Nietzschem
4. – Telefonovat s někým extrémně zábavným *
3. – Oblékat si kalhoty * †
2. – Svlékat si rolák * †
1. – Zkoušet se naučit žonglovat s jablky typu golden delicious *
* – neohroženě vyzkoušeno osobně
† – dtto, ale dnes
Říjen 5, 2009
Čtyřicet let cirkusu a létajících ještěrek
Jak oslavit 40. výročí? Záleží na tom, čeho je to výročí, pochopitelně. Máme to štěstí, že rok 1969 byl nesmírně plodným rokem, co se událostí týče.
V lednu se nám upálil Palach a Beatles odehráli svůj poslední koncert. Oslavit smutná lednová jubilea zároveň by se dalo podpálením libovolné desky Beatles, případně jednoho ze dvou zbývajících Brouků.
V březnu vyšla kniha Maria Puza Kmotr a John Lennon si vzal Yoko Ono. Spojit to nebude snadné, ale uříznete-li hlavu nejlepšímu dostihovému Broukovi široko daleko a nacpete-li ji pak Yoko do postele, nic tím nezkazíte. Můžete se také vyspat s několika rybami. Budou-li protestovat, udělejte jim nabídku, která se neodmítá.
V červenci přístálo na Měsíci Apollo 11 a Neil Armstrong si vyrazil na asi nejslavnější procházku historie. Kromě toho New York Times uveřejnily omluvu za článek z roku 1920, ve kterém tvrdily, že je cestování vesmírem nemožné. Oslavte toto výročí třeba skoupením všech novin ve vaší nejbližší trafice a pokusem o jejich vyslání na Měsíc. Zavolejte ke startu i televizi Nova.
V srpnu se konal festival ve Woodstocku, a kromě toho kult Charlese Mansona vyvraždil jeden večírek v domě režiséra Romana Polanskiho. Upřímně, autor tohoto článku nemá tušení, jak toto výročí oslavit, a nechce slyšet o vašich nápadech. Že se nestydíte!
V říjnu projela první zpráva po ARPANETu, předchůdci tohoto našeho rozkošného Internetu, na který nedáme dopustit, a zároveň se po celých spojených státech konaly protesty proti válce ve Vietnamu. Oslavy spojte tím, že si budete na něco velice hlasitě stěžovat na Internetu. Diskuze pod zprávami na Novinkách jsou tradičním semeništěm, zkuste ale i iDnes či Aktuálně.
V listopadu měla premiéru show pro děti Sezame, otevři se (Sesame Street) a John Lennon vrátil svou medaili Řádu Britského impéria. Pro připomenutí těchto milníků také něco významného vraťte, třeba lahve od piva. A oblečte se přitom za žabáka Kermita.
Jenže pak je tady jedno jubileum, které se slaví těžce, přetěžce. Je snadné vzít vážné věci a oslavit je potrhlým způsobem. Ale jak oslavíte švihle něco, co je tak švihlé, že už to švihlejší být nemůže?
Možná je řešení nasnadě. Pokud jsme vážné věci slavili nevážně, je na čase tuhle veskrze nevážnou věc oslavit co nejvážněji je jen možné.
Před čtyřiceti lety běžela první epizoda Monty Pythonova Létajícího cirkusu. Na desítky let ovlivnila tisíce potrhlých individuí na celém světě. Od prvního skeče až po ten poslední. Od toho dne už svět nikdy nebyl stejný. Díky bohu za to.
Říjen 4, 2009
Kdo lže, tomu hrabe (nebo naopak)
Autobiografie jednoho lháře (A Liar’s Autobiography) se, ostatně jako většina autobiografií, docela těžko popisuje. Vždyť posláním biografií je popsat něčí život. Posláním autobiografií je popsat přitom život vlastní, ideálně tak, aby to ještě někdo četl, aby se autor příliš u psaní neztrapnil a aby u čtenářů vyšel v pozitivním, ideálně takřka heroickém světle. Myslím, že když Graham Chapman svou autobiografii psal, snažil se, aby tohle tradiční pojetí autobiografie znetvořil k nepoznání. A vida, nepovedlo se.
Je těžké tuhle knihu přečíst a nezačít k jejímu autorovi vzhlížet. Pochopitelně kromě situace, kdy čtenář ke Grahamu Chapmanovi vzhlížel už před přečtením knihy. Má to více důvodů, například to, že Chapman je tomu přesně dvacet let, co se z něj stal ex-Chapman. Zabalil to, natáhnul brka, zaklepal bačkorama, však to znáte sami. Včas odejít ze scény je umění, včas zemřít pravděpodobně osud. Nebo taky pěkná smůla.
O něco lepším důvodem, proč Grahama Chapmana obdivovat, je ale Graham Chapman. Kdyby měl v sobě každý člověk kus Grahama Chapmana, svět by byl mnohem bizarnější místo. A taky mnohem svobodnější. Pravda, také by brutálně stoupla spotřeba ginu a toniku, ale to je jen malá daň.
Autobiografie jednoho lháře je pozoruhodnou knihou. Zpočátku čtenář netuší, čemu věřit. Pak nevěří ničemu. A nakonec začne věřit naprosto všemu. Právě včas.
Je ale pravdou, že využívá často i trapně laciných triků, aby na čtenáře zapůsobil. Dojala mě k slzám, a dokonce dvakrát. Poprvé když zemřel Keith Moon, bubeník The Who, a asi jediný člověk, který byl ještě větším magorem než Graham Chapman (když si hotelový manažer stěžoval na randál, vycházející z jeho pokoje, odpálil dveře dynamitem a vyděšenému manažerovi pak sdělil: „Tohle je randál, kámo – tamto jsou THE WHO!“). A podruhé když to zapíchnul sám Chapman.
Život s Grahamam Chapmanem musel být těžký a místy skoro nesnesitelný. Doslov Erica Idlea upozorňuje i na to, jak byl nespolehlivý a jak snadno (a jak moc) se dokázal naštvat, obzvlášť v souvislosti se sloními dávkami alkoholu, které si předepisoval.
Jisté ale je, že bez něj bychom přišli o velký kus legrace. Dovedete si představit, že by v papouščím skeči John Cleese zkoušel vracet toaster? To by byl svět bez Grahama Chapmana.
P.S.: a kromě pěkného dvacátého výročí smrti jednoho Chapmana tu zítra budeme mít krásné čtyřicáté výročí první epizody Létajícího cirkusu. Uznejte, tu smrt si načasoval báječně!
