Listopad 30, 2009
Investigatíva na druhou
Čtyři lidé, pocházející ze čtyř různých míst této republiky, se vydali do zapadlé vesničky kdesi na královéhradecku, aby se tam pokusili udělat díru do světa investigativní žurnalistiky. I tak by se dala popsat naše dnešní hrdinská výprava za šokujícími odhaleními. Pro ochranu zúčastněných je článek cenzurován.
Z Prahy jsme vyrazili jen ve třech. Naším startovním bodem byla <zastávka metra>. Nalodili jsme se do <barevného> korábu a vyrazili směrem na východ. Neslibovali jsme si mnoho. A přeci byla naše očekávání nadhodnocená.
Na <několikátém> kilometru dálnice jsme nabrali posledního člena našeho výsadkového týmu. Pro nešťastné okolnosti jsme nemohli vyrazit v plném počtu pěti pisálků, ale věřili jsme, že nebudeme potřebovat významnou početní převahu. Však co by se nám také mohlo stát?
Navigaci do bohem zapomenuté vísky <na královéhradecku> jsme zvládli jen s několika menšími zadrhnutími. Již několik kilometrů před ní jako by nám příroda chtěla ukázat, že se nás nebojí. Obklopil nás hustý les, na jedné straně stráň, na druhé straně strž a úzká silnice se klikatila přesně na rozhraní a my s ní. Obloha, která ještě v hlavním městě slibovala slunečné počasí letošního roztodivného podzimu, se zakabonila a rozlámané stromy v okolních lesích jako by vysílaly jasnou zprávu, že může být i hůř.
Ještě u cedule na okraji vsi jsme hýřili optimismem. Ten nás záhy opustil, následován jakýmikoliv zbytky tepla v našich tělech. Sotva jsme vystoupili z vozu, naše kosti dohladka okousal ledový vítr a naše už tak napjaté nervy rozehrálo okolní nepřirozené ticho.
Rozdělili jsme se, prozkoumali jsme terén a pozeptali jsme se místních obyvatel, kde bychom mohli najít pana <jak jen se jmenoval>, a ačkoliv jsme se dozvěděli, kde najdeme jeho stavení, o jeho postavení v obci naši respondenti s šibalskými úsměvy mlčeli. Restaurace byla uzavřená a jediné další venkovské semeniště fám, prodejna smíšeného zboží, taktéž.
Když průzkum obce nepřinesl průlom, nezbylo než zaútočit frontálně. Vydali jsme se k domu číslo popisné <tak akorát>, na samém okraji vsi. Cestou nás vyplašila dvě stáda <vysoké zvěře> v <zařízení určeném k chovu vysoké zvěře> a nepřátelským <vyluzováním zvuků> nás přivítal <čtyřnohý přítel člověka>, který je měl hlídat. <Příslušnice čeledi felidae> se k nám chovala o poznání přátelštěji, ale brzy jsme zjistili, že než o vzájemné sympatie jde spíše o čísi nenaplněné bříško.
Ani v posledních dvou domech před domem D jsme nepochodili, a tak nezbylo, než se vydat tak říkajíc do “jámy lvové”. Usoudili jsme však, že v počtu čtyř rádobynovinářů budeme spíše než Woodwarda s Bernsteinem připomínat Bubíka, Dulíka, Kulíka a Kačku a proto jsme demokratickou volbou poslali dva z našeho středu, aby reprezentovali nás všechny v této klíčové chvíli.
Naši zvolení zástupci se se svým nelehkým údělem vypořádali se ctí, leč nepřístupnost pana <investigovaného> a jeho očividná opovržlivost naším (žurnalistickým) plemenem však rozhovor zkrátily na minimum.
Neopouštěli jsme <obec> s prázdnýma rukama. Je pravda, že nám ubylo sušenek i připraveného pití, za to jsme si ale odváželi cennou první zkušenost s prací v terénu. Vím přesně, že balení sušenek mne stálo 17 korun a 90 haléřů (tedy vlastně 18 korun). A cennou první zkušenost bych zhodnotil přinejmenším na 18 korun a 90 haléřů. Naše výprava tedy skončila v černých číslech a nelze ji tedy označit za neúspěšnou.
Ah. Zapomněl jsem připočíst náklady na benzín. Zdá se, že jsme čtyři kila v minusu. No nic…
